Rodák z Krmelína na Frýdecko-Místecku Vítězslav Mácha byl zdaleka nejúspěšnějším českým zápasníkem, kterého asi jen tak někdo nepřekoná. V roce 1972 vyhrál zlatou medaili na Letních olympijských hrách v Mnichově v kategorii do 74 kg. O dva roky později vyhrál i mistrovství světa a v roce 1976 vybojoval stříbrnou medaili na olympiádě v kanadském Montrealu. O rok později navíc vyhrál jak mistrovství Evropy, tak i mistrovství světa.
"Informace o úmrtí Vítězslava Máchy mě hluboce zasáhla. Vítězslav byl jediný československý zápasník, který stál na olympijských stupních vítězů se zlatou medailí na krku, později k ní dokázal přidat ještě stříbrnou medaili. Stal se dvojnásobným mistrem světa, z mistrovství Evropy přivezl zlato, stříbra i bronzy. Věděli jsme o jeho zhoršujícím se zdravotním stavu a pevně doufali v jeho zlepšení. To se však nestalo a dnes odešel do sportovního nebe vzor, ke kterému se všichni zápasníci chtějí přiblížit. Dnes odešla legenda zápasu, v našich srdcích však bude žít navždy," vyjádřil svůj zármutek předseda Svazu zápasu Robert Mazouch.
Ve sportu vynikal Vítězslav Mácha odmalička. Jeho vzorem byli Emil Zátopek i Gustav Frištenský, po jehož vzoru se přes házenou dostal až k zápasení, ve kterém se během několika let vypracoval na jednoho z nejlepších zápasníků v Československu. Ve 20 letech odjel na své první olympijské hry do Mexika, kde se mu ale především kvůli zažívacím potížím nedařilo. O 4 roky později si ale vše vynahradil. Na olympiádě v Mnichově totiž vybojoval zlatou medaili a zařadil se tak mezi legendy.
Už na svou dobu vynikal fyzickou kondicí a také „fight IQ“. V jednom z rozhovorů pro časopis Bojová umění prozradil, odkud pramenila jeho velká síla a vytrvalost. „Já jsem pořád hodně běhal. Po každém večerním tréninku jsem šel ještě běhat do lesa, kde jsem měl mezi stromy udělanou i takovou opičí dráhu. Stejně tak byla moje výhoda, že jsem si dokázal ulevit a nedával při utkání zbytečně sílu tam, kde nebylo třeba. Když jsem cítil, že je v něčem soupeř silný a já bych se s ním zbytečně přetahoval, tak jsem raději uhnul a hned šel na jinou techniku. Nač se zbytečně někde vysilovat?“
Dopředu ho hnala také velký soutěživost, nesnášel porážky: „Těch neúspěchů bylo taky dost, pro mě druhé místo byl taky neúspěch. Cesta k vítězství vede přes porážky. Ale první, který mě mrzel a mrzí dodnes, byl, když jsem byl jako bažant v Polsku na mezinárodním turnaji. Ve finále jsem nastoupil s tehdejším mistrem Evropy, borcem z NDR, v utkání jsem vedl, ale závěr jsem podcenil. Věděl jsem, co asi bude dělat, měl jsem ho načteného, ale já to podcenil a nezvládl a utkání jsem prohrál. Tehdy tam byla se mnou moje budoucí manželka, v té době jsme ještě nebyli svoji a jen spolu chodili. Já dostal za stříbrnou medaili takovou krásnou broušenou vázu a jak jsem měl na sebe vztek, tak jsem s tou vázou praštil o zem. To, jak jsem se zachoval, mě opravdu mrzelo.“
zdroj:
Getty Images
Po skončení zápasnické kariéry se začal věnovat trenérské práci, vedl reprezentaci v řecko-římském zápase a v roce 1993 byl zvolen předsedou Českého zápasnického svazu. Stal se velice respektovaným zápasníkem i trenérem nejen v České republice a do Síně slávy světového zápasu byl uveden v roce 2019. Je až ostudné, že jako jediný československý olympijský vítěz nedostal vyznamenání od žádného prezidenta. Snad se to změní alespoň „in memoriam“.
Vstoupit do diskuze (0)