Galerie

Píšou mi kluci z jednoho portálu: Sandro, chtěli bysme jednu otázku. Jak hodnotíš svůj rok 2019 ze zápasnickýho pohledu?

Já: dobrý

Víc toho ze mě v tu chvíli nevypadlo, nad bilancováním zápasovýho roku se mi fakt nechtělo vůbec přemýšlet. Později jsem došla k myšlence, že bych to udělat měla, protože uplynulej rok byl pro mě obdobím velkejch změn. Vzpomněla jsem si na svoje zhodnocení roku 2018, a vyhledala postovanej příspěvek na sociálních sítích:

"Podařilo se mi spousta věcí. Potetovat si půlku těla (díky Martine - Janytattoo), nastoupit do MMA debutu, být vyloučena z národní kickboxerský repre, dostat podmínku v Dukle, prohrát zápas v MMA, prohrát druhej zápas v MMA, prohrát i třetí zápas v MMA a tím si zajistit letenku z XFN (berte mě s rezervou).. prostě lidi, paráda :D"

Žiju v přesvědčení, že všecko se děje z nějakýho důvodu. I když se může zdát, že nám osud háže klacky pod nohy, jak to jenom jde, beru to jako pokus Vesmíru nasměřovat nás na nějakou cestu. Pro mě bylrok 2018 upozorněním ve stylu "hele tudy cesta nevede, musíš udělat něco jinak". Hned v lednu 2019 jsem to "něco jinak" udělala, a odletěla na dva měsíce do Afriky na natáčení reality show The Fighter 2. V čem to "něco jinak" spočívalo? Byla jsem ochotná opustit svý zajetý koleje, což pro mě znamenalo vystoupit z komfortní zóny. Moje zajetý koleje (vzorce chování) v tomhle případě představovaly tři strachy - zápasit bez svýho trenéra, být odříznutá od rodiny a partnera, mluvit anglicky. Když jsem zjistila, že se s těma bubákama můžu konfrontovat a že mě nezabijou, přestaly mě tyhle vzorce limitovat, ztratily nade mnou kontrolu, a já se tak, odkloněná jiným směrem, posunula dál. (Africkej trip jsem sepsala do podoby Mise: ulovit medojeda)

zdroj: Archiv

Vesmír si všimnul, že jsem jeho upozornění začala trochu vnímat, a tak mi "náhodou" poslal do cesty Lukáše Blažka. V tu dobu jsem trénovala s Lojzou Škeříkem, kterej se mnou vydržel 8 let a vychoval mě v takovýho zápasníka, jakým jsem byla. Zažili jsme toho spolu hodně, vyhráli jsme Světový hry v kickboxu a já nikdy dřív nepřemýšlela nad tím, že bych měla někdy trénovat pod někým jiným. No a zase mě čekalo rozhodování, jestli si to pofrčím po starejch zajetech kolejích nebo budu ochotná udělat krok do velkýho neznáma. Nechtělo se mi, bála jsem se, bylo to těžký, ale ten krok jsem udělala. Přešla jsem pod Lukáše Blažka a opět jsem byla odkloněná jiným směrem (proč to bylo tak těžký a s jakými myšlenkami jsem pracovala zprostředkovává článek Medojed v přechodu).

Když jsme se trenéřikem po nějaké době naší spolupráce shodli na tom, že by bylo dobrý se podívat po nějakým zápase, abychom začali pracovat na srovnání mojí zápasový bilance, přišla nabídka od Oktagonu na Výzvu. Brala jsem to jako vesmírnej joke. Dělá si ze mě prdel? Znova do žádný reality show nejdu, už to mám za sebou, nechci. Smetla jsem to ze stolu. Pak ale přišla další nabídka, kterou jsem si přeložila jako pošťouchnutí Vesmíru - "hele, nebuď blbá a ber co nabízim." Vyskytla se možnost účastnit se Výzvy po boku Lukáše, coby sekundárního trenéra k ruce Karlose. To vyvolalo vlnu nevole u několika lidí, který se odvolávali na nespravedlivost. Já sama jsem přesvědčená, že dostáváme od života (Osudu/Vesmíru) akorát to, co si zasloužíme. Nicméně jejich pohled chápu.

Sama bych nespočítala, kolikrát mě Osud “pozmrdil”, ať už ve sportu nebo v osobním životě. Dřív jsem ale žila ve světě, ve kterým jsem si mohla akorát stěžovat, jak je ten Osud děsně nespravedlivej. Byla jsem oběť nespravedlivosti světa. Časem jsem zjistila, že ten Osud není takovej záškodnickej sráč, jak si myslim. On mě chce jenom někam navést, snaží se mi ukázat, že existujou jiný koleje než ty, který jsou zajetý. Jak to dělá? Jednoduše. Když chce poukázat na něco, kde je třeba udělat změnu, zasáhne. Forma toho zásahu má podobu nějaký nepříjemný situace. Pokud se z daný situace poučíme, zapřemýšlíme, co by se dalo udělat jinak a líp, super. Byli jsme odklonění správným směrem. Pakliže jsme ale blbý a nevnímáme, co nám je naznačováno, pan Osud přitvrdí. Začnem narážet na podobný situace pořád dokola. Potkávat ty samý pitomce, narážet v práci s kolegy nebo šéfy, partnerský vztahy budou zatěžovaný stejnými problémy i když partneři se můžou různit, nebo třeba získáme několik nesmyslnejch proher v zápase po sobě:)) … a budem se v tom motat tak dlouho, dokud se nerozhodnem z toho kruhu vystoupit. Jak? Převzetím zodpovědnosti.

zdroj: Profimedia

Všeobecně máme tendence zodpovědnost přesouvat na někoho jinýho. Vzít zodpovědnost sám za sebe pro mě znamená uvědomit si, že jsme zodpovědní za vše ve svém životě. Asi bych zdůraznila, že je dobré nezaměňovat vinu se zodpovědností. Může se stát, že nám někdo ublíží. Bude to sice jeho vina, ale naší zodpovědností je, jak se k tomu postavíme. Můžeme chodit a po zbytek života brečet, že nám ten někdo zkazil život, a tím zodpovědnost za naše neštěstí přesouvat na něj. Nebo můžeme vzít tu zodpovědnost sami na sebe, a zkusit přijít na to, proč se ten dotyčný k nám zachoval tímhle způsobem, a jestli si to náhodou nějak nezasloužíme.

Zodpovědnost taky může být tu nepříjemnou situaci prostě jenom přijmout. V Oktagonu to bylo o tomhle: Mašková si vynutila na soutěži svýho trenéra. Buď můžu celej měsíc chodit a poukazovat na to, jak se Mašková zachovala sprostě, jak to celej Oktagon mohl dopustit a jak je to děsně nefér. A nebo se můžu pozastavit nad tím, proč mi to tak leží v žaludku, že mám potřebu o tom mluvit při každý příležitosti; proč v takový situaci vůbec jsem a proč mi to tak vadí. Proč se mi dějou takový neférovosti. Třeba přijdu na to, že i já se občas chovám neférově v jiných souvislostech.

V současný době je moje bilance 3:3 a čeká mě finále Oktagon Výzvy. Cestu k němu lemujou samozřejmě další vesmírný nabídky na změny zajetých kolejí. Jestli je přijmu? Jasně :D .. i když to kolikrát fakt bolí, stojí to za to. Tenhle rok je pro mě ve znamení velkých změn. V zápasovým i osobním životě. Jedna moje soukromkářka to vystihla hezkou větou: Když se natočíš k Vesmíru čelem, začne ti pomáhat :)