Zazvonila časomíra, která oznamovala konec posledního kola sparingu s Luckou Pudilovou. Hned utíkám do šatny s myšlenkou „ještě ne, ještě to vydrž”. Jak se za mnou zavřou dveře v šatně, propukám v hysterickej pláč. Po chvíli přichází do šatny Martin a ptá se mě: „Zlato jsi v pořádku?!” Aniž bych k němu zvedla zrak, začínám to ze sebe v breku sypat. „Já už to prostě nechci. Už si nechci ubližovat. Už si nechci hrát na silnou. Nechci si hrát na tvrdýho bojovníka. Chci se přestat trápit. Chci si konečně dovolit být slabá.”
Následuje uvolnění velký energie a další vlna vzlyků, do který přichází trenéřík a pokouší se mě uklidnit. Moc mu to nejde, je to příliš silný. Potřebuju jestě pár minut, abych se dosyta vybrečela a uklidnila se. Moje vědomí začíná nabírat zpátky na síle a já získávám znovu kontrolu sama nad sebou. Co to sakra bylo?! Vzápětí si uvědomuju, že to bylo to, co už nějakou dobu potlačuju. To, co mi už nějakou dobu znepříjemňuje tréninky. Moje nevědomí. V důsledku naprostýho fyzickýho vyčerpání ze sparingu se upozadila moje schopnost racionálně uvažovat, a díky tomu dostalo prostor to, co je v běžným stavu vědomí přehlíženo. Zkrátka promluvila moje duše. A tentokrát dost razantně.
Tohle byl asi její nejhlasitější výkřik, co jsem za svojí sportovní kariéru zažila. Začínám analyzovat, co se před chvílí dělo a vyhodnocuju to jako velký špatný. Tohle je průser. Je konec prosince a já mám ještě tři měsíce do zápasu. Dost času k tomu, aby se mi podařilo se zase srovnat. Přes Vánoce si dám klid, dostatečně si odpočinu, a pak šlápnu do přípravy na finále výzvy.
zdroj:
Profimedia
...
Už před nějakým časem jsem si uvědomila, že mám čím dál větší problémy s přijímáním bolesti. Jako zápasníkovi se mi tahle skutečnost fakt nehodí. Dost se tím komplikujou tréninky a přípravy na zápasy. Když by šlo jenom o mě, tak by to bylo ještě v cajku. Jenomže se to týká i mých trenérů a sparing partnerů, protože jsem naprosto nepoužitelnej materiál pro práci. V poslední době to navíc nabírá dost na intenzitě. Pořád mě něco bolí, bojím se dostat úder, když dostanu úder tak se začnu sypat, pak se mnou někdo moc praští o zem, spadne na mě kolenem, narazím si ucho.. pořád něco.
Snažím se tím neznečisťovat vzduch, a když mě něco sestřelí, zdrhám to rozdejchat/rozbrečet do šatny. A díky tomu, že nemám čas na vysvětlování (když přijde démon Uplakánek, je to naprosto neodkladná záležitost), může to vypadat, že jsem nasraná, otrávená nebo že přípravu mám prostě u prdele. Ne. Za tím vším je jenom obrovská frustrace z toho, že prostě prohrávám svůj boj. Boj nad sebou samou, že nejsem dostatečně dobrá.
K tomu všemu mě svazuje obrovskej strach z blížícího se zápasu. Z čeho konkrétně? Z bolesti. Zase. Vím, že to bude bolet. Že to bude fyzický peklo. Navíc peklo, který je vypsaný na pět kol po pěti minutách (když jsem se tuhle informaci dozvěděla, regulerně jsem začala brečet). Pak je mi už jedno, proti komu budu nastupovat. Ať už je to světová šampionka v thaiboxu nebo nenápadnej zabiják, kterej ukončil oba zápasy ve Výzvě hned v prvním kole. Nakonec se tam jdu potkat stejně sama se sebou.
...
Bohužel jsem se spletla, a ani po svátečním odpočinku se tréninky nazačaly ubírat klidnějším směrem. Naopak. Bylo to čím dál horší, moje horská dráha se dostala do fáze prudkýho sešupu dolů. Každá chvíle v tělocvičně byla pro mě peklo. Trénovat mi nešlo tak, jak by bylo potřeba, a tréninky mě fyzicky likvidovaly. Po víkendu, kdy netrénuju a měla bych být odpočatá, jsem zvládla odtrénovat dvoufázi, ale následující den jsem nebyla schopná vstát z postele.
Nutno podotknout, že tréninky nemusely být ani fyzicky náročný. I tak mě to sestřelilo. Dostala jsem se do stavu, kdy každá myšlenka na blížící se zápas byla spouštěčem, abych se začala sesypávat. Ráno jsem se budila s pocitem úzkosti, jako by mi něco svíralo krk a celej hrudník. Nejednou jsem se po zazvonění budíku rovnou rozbrečela. Během dvou měsíců jsem čtyřikrát onemocněla, přičemž můj standard je, že zdravotně padnu jednou, max dvakrát za rok.
zdroj: Archiv
Každej trénink pro mě byl násilím, a bezprostředně po překročení prahu tělocvičny mě začala svírat pořád ta stejná úzkost. Já pak nebyla schopná pořádně trénovat. Bylo mi líto trenéra a jeho energie. Bylo mi jasný, jak náročný to pro něj musí být. Když se snaží jak může, ale stejně se mu jeho zápasnice hroutí a on s tím nemůže nic dělat.
Po měsíci, kdy jsem chodila na tréninky vyřízená, a z tréninků ještě vyřízenější, trenéřík řekl, že tohle už je dost divný, abych byla takhle unavená. Že zátěž, kterou mám, neodopovídá tomu, jak fyzicky vypadám, a ať si zajdu na krev. Jo, divný to fakt bylo, protože vím, jaký tréninkový dávky jsem zvládala dělat dřív. Tohle nebylo ani z poloviny tak náročný. Šla jsem tedy k doktorce, aby se zjistilo, o co jde. Musím říct, že moje myšlenky rozjížděly v tu dobu neskutečný bomby, a ve chvíli, kdy jsem se u toho přistihla, jsem sama sebe vyděsila. Takovou hnusnou černotu jsem u sebe asi ještě nezažila. Ne, to snad ani nemůžu být já s takovejma shitovejma myšlenkama.
Já si přála, aby mi v tý krvi něco našli. Něco velkýho, co naprosto znemožní, aby se zápas vůbec uskutečnil. Tak moc jsem se tomu chtěla vyhnout. V slabších chvilkách jsem si pohrávala i s myšlenkou, že se prostě nechám zbouchout. Protože bych nemohla zápasit, a nikdo by na to nemohl říct ani pendrek. Nikdo by na to nemohl nic říct .. tahle myšlenka mě navedla k otázce, proč ten zápas prostě nezruším? Proč nejít s pravdou ven? Že se v mým životě udály určitý události, díky kterým jsem pochopila (konečně), že do toho sportu už nepatřím. Že jsem si uvědomila spoustu věcí, včetně toho, že už sama sobě nechci působit bolest. Že moje tělo je ve skutečnosti to jediný, co doopravdy mám, a vrcholovej sport není zrovna projevem úcty vůči němu.. ?? Že už prostě zápasit nechci? Dostavilo by se pochopení? Ani hovno. Byla by to naprostá společenská sebevražda.
Takže ano, Medojed má víceméně u prdele, co si o něm lidi myslej, ale pořád tady existujou nějaký hranice, který se mi narušovat nechce. Je to řekněme - praktičtější pro fungování v běžným životě. Takže - pojďme si hrát na to, že Mašková není posránek a sebevedomě si nakráčí do zápasu s největší nadějí československýho MMA.
zdroj:
Profimedia
Lidi milujou příběhy a vytváření si vlastních iluzorních světů. A běda každýmu, kdo se jim o ten jejich sebeklam byť jen otře. Vždyť dalo tolik práce a času ho vybudovat. Sama vím, jak je zkurveně těžký, když se vám začne rozpadat svět, ve kterým žijete třicet let. Jste přesvědčení, že svět funguje takovým způsobem, jakým vás učili. Pár desítek let. Věci jsou tak a tak, musíš být takovej a makovej, musíš být dobrej ve škole, musíš poslouchat, chlapi nebrečej, dámy nemluví sprostě, musíš být silný, odvážný, lepší, lepší, ještě lepší ..musíš, nesmíš .. díky těmhle kouzelným formulím v průběhu výchovy se pak z nás stávaj naprosto nedokonalý jedinci (nebo jsme o tom aspoň přesvědčeni).
Víme, jaký bysme měli být, ale nejsme. Takže to budeme skrývat, aby ostatní nepoznali, že nejsme takový, jak se patří. A nedej bože, aby se to někdo dozvěděl. Nejbezpečnější bude, když to nebudu vědět ani já sám - a boom máme tu krásnej sebeklam. Týhle iluzi o sobě samotných pak sami uvěříme, a jsme pohoršeni, když potkáme někoho, kdo disponuje těma vlastnostma, který jsme my sami zatlačili do nevědomí. Říká se tomu Stín. Stín je naše temná (vytěsněná nebo nepoznaná stránka). Stín je to, co v žádným případě nejsme..nebo si to o sobě myslíme, že nejsme :D
V tomhle podle mě spočívá ta krása sebepoznávání, kdy se často dostavuje překvapení a reakce - ne, tohle nemůžu být já - já taková nejsem :D (kdybyste si chtěli přečíst něco víc o mém stínu a stínu jako takovém, zamiřte na moje oficiální stránky)
Jak tedy fungovat ve světě plným masek a hodnocení ostatních? Osvědčilo se mi tu masku nasadit vědomě. Podle prostředí zvolit takovou roli, jakou okolí zrovna chce vidět. Aby nedošlo k nepochopení - nemám na mysli hrát si na něco, co nejsem, ale neukazovat všecko, co jsem. Schovat si ty vlastnosti, který by okolí mohlo vyhodnotit jako nežádoucí. Naopak, když se dostanu do vřelýho nehodnotícího prostředí - proč se neukázat v plný parádě :))
Hodně práce, kterou sama na sobě vykonávám, je zprostředkovaná knížkama, který hltám. V půlce února se mi dostal do ruky poklad, kterej mi pomohl se skvěle zmobiliovat, změnil mi myšlení a postavil mě na nohy. V tý temnotě, ve který jsem tápala, jsem začala vidět světlo. Tréninky se ubíraly lepším směrem, a já o sobě přestala pochybovat. Přidala se k tomu neochvějná víra ve vítězství finálovýho zápasu. Dostala jsem se do stejnýho stavu, jako když jsem kdysi do přímýho přenosu , s naprostým klidem a přesvědčením zahlásila, že vyhraju Světový hry. Já to věděla. A stejnej klid jsem cítila, když jsem mluvila o tom, že vyhraju finále Výzvy.
Posledních 14 dní do zápasu jsem čerpala sílu z myšlenky, že už se blíží konec mýho trápení. Že si to odzápasím, a pak už budu volná. Pak začnu konečně zase žít. Začala jsem se těšit, protože zápas pro mě znamenal probojovat se ke svobodě, nechat tuhle část svýho života za sebou, a možnost jít dál jinou cestou. Připravovala jsem se na to, že tenhle zápas bude s velkou pravděpodobností můj poslední. Měla jsem před sebou úkol, kterej jsem začala a chtěla ho dotáhnout do konce.
———
březen
Začíná mi běsnit messenger s informacema o zrušení všech akcí nad 100 lidí. Ne, to nemůže být pravda. Začíná se mi svírat bříško. O dalších pár minut později přichází zpráva i od Oktagonu, že se akce musí odložit. Začíná se mi hroutit můj malej křehkej svět. Proč? Poslední dva týdny jsem přežívala už jenom na vědomí, že za pár dní to všecko skončí a budu volná. Vůbec netuším, jestli tohle všechno dokážu zpracovat a nevím, jak se k tomu postavit. Ten tlak a stres je silnější, než jsem schopná ustát. Už jenom fakt, že během přípravy od ledna jsem byla čtyřikrát nemocná vypovídá o tom, že ani moje tělo tohle už nezvládá.
Asi si budu muset zvolit, jestli si ještě chci udržet masku toho bojovníka, kterej se s nepřízní osudu vždycky popere, nebo jestli si konečně připustím porážku a ukážu světu tu druhou, zranitelnou tvář. Uvědomuju si, že tohle lidi vidět nechtěj. Lidi chtěj ty silný hrdiny, aby měli ke komu vzhlížet. A když ukážu svůj Stín - že nejsem jen taková, jakou mě chtěj mít ostatní, přinese to vlnu zklamání, nevole, hodnocení, hejtu a odmítnutí. Mašková bude ta, která se bojí a zdrhne. Ta která to nezvládla - naprosto zavrženíhodná osobnost.. Tuhle variantu asi unesu, protože se mi tím hodně uleví. Navíc to vyselektuje lidi, který za to skutečně stojej.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Asi mi to nevadí, nepotřebuju si už nic dokazovat. Už jsem si dokázala. Vyhrála jsem Světový hry sakra!! To je Olympiáda neolympijskejch sportů, experti na bojový sporty! Tohle je prostě život ve svý surový podobě, a každá mince má dvě strany. Buď mě lidi přijmou, takovou jaká jsem, nebo se leknou svýho vlastního Stínu a zabijou mě. Každopádně - tahle “zpověď” je to nejupřímnější, co jsem ze sebe mohla vydolovat. I přes varování přátel, že je moc otevřený a že mi to může ublížit, jsem se rozhodla, že se o tuhle část svejch myšlenek podělím.
Vstoupit do diskuze (0)