Blíží se turnaj v Nagoji, který začne už tento víkend a to znamená, že se v místní aréně začalo opět stavět dohjó. Pokud jste sumó nikdy pořádně nesledovali, jde o vyvýšené prostranství, na které jsou umístěné různé prvky, především dominantní slámový kruh a kde se rikiši (zápasníci) 15 dnů utkávají. Samotný proces vzniku dohjó je fascinující a jako tradičně vydala Japonská asociace sumó video, které vznik ukazuje.

＜大相撲名古屋場所＞
本日からドルフィンズアリーナでは、呼出による土俵築が行われています。

この会場の土俵も今年で最後。
熱戦を繰り広げてきた土俵を、丁寧に作り上げていきます。#sumo #相撲 #名古屋場所 #土俵築 #呼出 pic.twitter.com/zV27OYtcma

— 日本相撲協会公式 (@sumokyokai) July 9, 2024

Samotný proces je velmi přesně definovaný, s až rituální posedlostí (ostatně, sumó je se šintoismem velmi úzce svázáno) a zároveň působí vše civilně, když vidíte v teplácích a montérkách oblečené jobidaši (pomocníci pro doslova všechno, co se kolem turnaje děje). Pokud byste z videa nebyli úplně moudří, celý proces jde celkem jednoduše vysvětlit.

Samotné dohjó má jasně stanovené parametry. Má výšku 66 centimetrů, strany čtverce mají 6,7 metrů a kruh uvnitř má přesně 4,55 metru. Staví se tři dny a to pouze za použití tradičních nástrojů. Na stavbu se původně používal pouze písek z řeky Arakawa, která protéká Tokiem, přičemž jíl byl z břehů řeky, která se nachází v prefektuře Saitama. Nicméně, jak se hlavní město Japonska rozrůstalo a kolem něj i celá aglomerace, došlo k rozhodnutí, že se může použít jíl i ze vzdálenější prefektury Ibaraki.

Nejprve se celé dohjó „uplácá“ do požadovaného tvaru, tedy s lehkým sešikmením směrem nahoru. Na videu můžete vidět, jak jobidaši jíl stloukají hned s pomocí několika různých nástrojů. Vnitřní struktura a její pevnost je klíčová, protože celá konstrukce musí unést minimálně půltunovou zátěž, taktéž musí vydržet nárazy a pády, které zápasníci sumó musí absolvovat a nesmí dojít k většímu strukturálnímu poškození zevnitř ani zvenčí. Během turnaje můžete občas vidět praskliny na bocích, ale jde jen o povrchové defekty. Během turnaje nejen, že není čas na to opravovat celé dohjó, ale ani z duchovního hlediska by nebyly nějaké konstrukční katastrofy žádoucí.

Galerie

Přijde k ruce i láhev

Po vystavění základní plošiny přichází na řadu uhlazování povrchu. Na tomto videu můžete vidět pečlivou práci nohou skupinky jobidaši, nicméně jindy uvidíte i mravenčí práci s pomocí nepříliš rituálního nástroje a tím jsou skleněné láhve od piva a dalších nápojů. Mezitím se připravují slaměné tawary, které jsou vyplněné opět jílem a budou zasazené v kruhu do dohjó. Jakmile zápasník vykročí mimo tawaru, prohrál.

Tawary jsou do povrchu dohjó vložené v kruhu, který je vyměřený pomocí… provázku. Osvědčená metoda prostě funguje a ve chvíli, kdy je vyměřený střed dohjó, může jobidaši s provázkem vyznačit kudy povede kopání do pečlivě udusaného povrchu. Přesnost je klíčová, protože rikiši nesmí mít výhodu v tom, že by měli víc prostoru na své straně, byť by mělo jít o centimetry. Následně se lopatami odkryje prostor pro tawary a dočistí se přesně podél značky vytvořené s pomocí provázku. Následně jsou do prostoru vložené tawary, přičemž jde opět o velmi důležitou součást. O tawary se totiž zápasníci velmi často opírají nohama a slouží jako místo pro taktický ústup, kde často zastaví nápor soupeře. Tawary tak musí vydržet jak tlak těla, které se vahou může blížit dvěma stům kilogramů, tak i druhého, které se jej přes tawaru snaží vystrčit. Kvůli důležitosti tawar v celém zápasu je naprosto nepřípustné, že by se rozlomily.

Mimochodem, kruh není dokonalý, protože ve čtyřech místech, která korespondují se světovými stranami, jsou tawary posunuté a nazývají se tokudawara. Původně toto mělo sloužit k odtoku vody ještě v době, kdy se bojovalo pod širým nebem, dnes jde hlavně o další prostor, kde může rikiši získat oporu pro patu.

Po zakopání slamněného kruhu je prostor opět dočištěný a posypaný hrubším pískem. Odlišný druh písku se používá z vnější strany kruhu. Je mnohem jemnější, ukáže se na něm každý dotyk, a proto se jmenuje džanome, tedy hadí oko. Slouží k tomu, že se na něm ukáže, když někdo vyšlápne a sudí mohou následně podle stop posoudit, kdo a zda vyšlápnul a snad i kdo první. Tedy, tak tomu bylo dříve, v dnešní době je k dispozici technika a okamžitý záznam, takže když se sudí při nejasném zápase obřadně radí uprostřed dohjó, často čekají až jim z režie do sluchátek další sudí řekne, jak to vlastně bylo.

Jako skoro poslední krok se smaltovanou barvou na písek nakresli dvě čáry, které určují, kam až se mohou rikiši před tačiai, tedy úvodním střetem, opřít. Nad dohjó je pak spuštěna šestitunová střecha zvaná curiane. Jde o ryze formální záležitost, která se odkazuje k časům, kdy zápasy probíhaly venku a střecha chránila dohjó. Ještě do roku 1952 stála na čtveřici sloupů, ale protože přes ně diváci neviděli, střecha už visí na zajištěných kabelech a sloupy nahradily rituální střapce, které symbolizují duchy spojené se světovými stranami. Kolem celé střechy pak visí fialová vlajka se znakem Japonské asociace sumó.

zdroj: Profimedia

Čas na saké a chobotnici

Formálně je vše hotovo, ovšem ještě musí dojít k dohjómacuri, rituálu, kdy je samotné zápasiště vysvěceno. Celý obřad je stylizovaný šintoistický rituál, kde ovšem místo mnichů zaujímá hlavní sudí (tategjódži) a dvojice normálních sudí (gjódži). Hlavní sudí se modlí za úspěch turnaje a za bezpečnost rikiši a následně je uprostřed dohjó vykopána čtvercová díra, kam jsou vložené různé druhy ořechů, sůl, promytá rýže, mořská řasa a sušená chobotnice. To vše pak je zalité saké, kterým je rituálně politý kruh ze slaměných tawar a následně se ještě všichni onoho saké napijí. Takže ano, až uvidíte zuřivé střety rikiši v dohjó, vězte, že pod nimi se uprostřed nachází chobotnice zalitá saké.

Nagoja bašo začíná v sobotu a my vás budeme o jeho průběhu informovat.