Bojové sporty mu zachránily život. Zní to jako klišé, ale Dustin Poirier je zářným příkladem, že MMA dává šanci i jedincům, kteří by jinak nejspíš špatně dopadli. Američan byl rváč od dětství a dokonce kvůli tomu ani nedokončil střední školu a putoval do pasťáku. Naštěstí ho ale napadlo zajít na trénink a v 18 začal zápasit. O dva roky později započal profesionální kariéru a během pouhých 13 měsíců ukončil 7 soupeřů v řadě, takže si vysloužil angažmá v tehdy prestižní WEC, kterou nedlouho poté pohltilo UFC.
Tam se Poirier rychle etabloval jako jeden z divácky nejvděčnějších bojovníků. Po sérii několika vítězství v řadě ale vždy přišla porážka, a tak se k titulovému zápasu prokousával pořádně dlouho. První šanci dostal až v roce 2019, když se nejprve zmocnil prozatímního pásu, ve sjednocující bitvě s tehdejším šampionem Khabibem Nurmagomedovovem ale narazil. A nevyšel mu ani druhý pokus, když se po dvou výhrách nad McGregorem postavil Charlesu Oliveirovi a opět se mu stalo osudné škrcení rear-naked choke.
Třetí pokus
Zatímco někdy na šanci bojovat o titul bojovníci marně čekají v nekonečné frontě, jindy se příležitost objeví z čista jasna. Když Arman Tsarukyan na UFC 300 porazil Oliveiru, odmítl být dalším vyzyvatelem, protože by neměl dostatek času na přípravu. O pár okamžiků později zazvonil telefon u Poiriera. Ačkoliv se o něm jako o možném soupeři pro Makhacheva už nějaký čas hovořilo, on to prý nebral nijak vážně. "Ale nejsem v pozici, abych jim řekl, že chci 8 týdnů na přípravu. Musím se té šance chopit a pokusit se vyhrát," řekl k tomu v pořadu The MMA Hour.
Sám si moc dobře uvědomuje, že tohle je pro něj nejspíš poslední pokus. "Ale nevytvářím na sebe takový tlak, abych se z toho třásl. Tak to prostě je, jsem realista. Snažím se to vidět optimisticky a udržet si to nejlepší psychické rozpoložení, ale chápu to. Je mi 35, divize se v nějaké chvíli prostě musí pohnout. Ale já se tuhle misi snažím dokončit. Důvod, proč jsem si v 17 nasadil rukavice, byl, abych mohl říct, že jsem nejlepší na světě. A 1. června to plánuju udělat."
Velkým favoritem samozřejmě bude šampion Makhachev, vždyť prohrál jen jednou v kariéře před více než osmi lety, aktuálně táhne šňůru 13 vítězství v řadě. A taky – je letitým tréninkovým parťákem Khabiba Nurmagomedova, který si s Dustinem kdysi hravě poradil. A tak si možná i Islam myslí, že americký "Diamant" nepředstavuje velkou hrozbu.
"Moc to nesleduju, ale byl jsem v tělocvičně a trenér Mike Brown mi říká: Myslím, že on možná podceňuje tvoje jiu-jitsu a to, jak jsi nebezpečný. Asi tím narážel na rozhovor s Islamem, ve kterém říkal, že jsem pro něj snadný soupeř. Nevím, možná tak přistupuje ke všem svým zápasům, ale já zvládnu v lehké váze porazit a ukončit každého na světě. Tomu fakt věřím, on tomu věřit nemusí. Já jo, já tam musím jít a nakopat mu zadek. Dokážu to."
Kariéra se chýlí ke konci
Bitva s Makhachevem bude pro Poiriera znamenat minimálně i jednu premiéru – jeho malá dcera totiž bude tátu poprvé sledovat přímo v hale. "Chci jí ukázat, že můžeš dosáhnout svých snů," vysvětluje. Zároveň je to ale jeden z důvodů, proč přemýšlí o konci kariéry.
"Obětoval jsem tomu sportu strašně moc, ne jenom fyzicky, ale i čas a soustředění. Jako bojovník se musíš soustředit především sám na sebe. Chci být se svou rodinou, věnovat se dceři, manželce, mým byznysům, které mám doma. Mám prostě hodně věcí, které musejí tak trochu stát, abych se mohl honit za svými sny. Musíš být sobec, abys mohl být jedním z nejlepších. Já už to dělám strašně dlouho, bude to 18 let bojování a rád bych se stal šampionem a žil svůj život. Zápasení jsem obětoval strašně moc a je na čase být obyčejným člověkem, jak se cítím."
Zda po zápase s Makhachevem nechá rukavice ve středu oktagonu, se ale ještě nerozhodl. "Pořád mám ještě na pneumatice dobrý vzorek, zvládnu porážet mladé kluky. Ale kolik tomu sportu chci obětovat? Protože to není zadarmo," ptá se sám sebe. Jak bude jeho příběh pokračovat se dozvíme 1. června na UFC 302, které se odehraje v New Jersey.
Vstoupit do diskuze (0)