Dva dny po očekávané akci UFC 300, v pondělí 15. dubna, mělo být v Nevadě zahájeno soudní přelíčení v případu Cung Le a kolektiv vs. Zuffa LLC. Skoro deset let poté, co hrstka bývalých bojovníků UFC podala žalobu s obviněním na získání a zneužití monopolního postavení na trhu, které mělo vést k výraznému snížení výdělku bojovníků, který měl být pouhým zlomkem toho, na co by si v normálně kompetetivním tržním prostředí mohli přijít. Z hrstky se v průběhu let stalo více než 1200 bývalých i současných bojovníku UFC. Jejich požadavkem bylo získat odškodnění za „ušlé zisky“ z let 2010-2017, přičemž žádali o částku v rozmezí 800 milionů a 1,6 miliardy dolarů (zhruba 18,75-37,5 miliardy korun v aktuálním přepočtu). Kromě této žaloby čelilo UFC ještě velmi podobné žalobě v případu Kajan Johnson vs. Zuffa LLC, která měla pokrývat časové rozmezí od roku 2017 do současnosti.

K soudu, který měl začít v případu Le vs. Zuffa LLC ale s největší pravděpodobností vůbec nedojde. V minulém týdnu totiž TKO Group, současná mateřská společnost UFC, oznámila, že v obou oddělených případech dospěla s žalující stranou k dohodě. V rámci tohoto ujednání obdrží žalující strana 335 milionů dolarů (cca 7,85 miliard korun). Zdá se to jako velká suma, což pro jedince bezesporu je, ale pro společnost, která ročně vygeneruje příjem nad miliardu dolarů nepůjde o žádnou likvidační částku (navíc ji bude nejspíše možné odečíst z daní). Ve skutečnosti se tímto krokem UFC (potažmo její mateřské společnosti) vyhnuly pomyslné kulce. V případě prohraného soudu by se vymáhaná suma mohla dle amerického práva vyšplhat na trojnásobek, což by mohlo atakovat hranici 5 miliard dolarů, a to by už likvidační být mohlo. Navíc by však pravděpodobně musely být ze strany UFC přehodnoceny a změněny její podnikatelské praktiky a v končeném důsledku by se v MMA mohlo stát něco podobného jako v boxu, kde tzv. Aliho zákon (Ali Act) v roce 2000 dal boxerům větší pravomoce vůči predátorským praktikám promotérů.

Neoficiálně si tady snad můžeme říct, že UFC má v dnešním MMA něco jako monopol. To jde vycítit i z pouhého laického pohledu. I v tak „poučeném“ prostředí, jaké máme i díky například Oktagonu u nás, se lze často setkat se zaměněním pojmu MMA a UFC. Naprostá jednička není však UFC pouze v hlavách fanoušků, i z byznysového hlediska operuje na úplně jiné úrovni než ostatní organizace a nedá se říct, že by měla nějakého vážnějšího konkurenta. Bellator je postupně připravován k asistované sebevraždě, PFL přes menší úspěchy v získaných zajímavých jménech a napojení na saudské peníze není až na výjimky schopná zaznamenat výraznější úspěch, ONE Championship pro jistotu už ani MMA zápasy moc nedělá a nám blízký Oktagon nebo KSW jsou v tuto chvíli pouze chudými příbuznými.

Nejvýraznějším důsledkem této situace je, že si UFC může v zásadě diktovat smlouvy svým bojovníkům bez velké šance na vyjednávání. Co taky v případě neakceptování může fighter dělat, jít do ONE Championship a čekat dva roky na zápas nebo do PFL, kde mu beztak nabídnou podobný kontrakt za ještě menší peníze? Problém s nevýhodnými smlouvami totiž není samozřejmě problémem jen v UFC, ale týká se veskrze všech větších organizací. Podobně lze mluvit i o penězích, které byly také hlavním bodem výše uvedeného soudního sporu.

Výplaty bojovníku v UFC totiž podle všech dostupných informací historicky tvoří pouhých 16-19 % z příjmů organizace, přičemž obvyklý podíl sportovců ve velkých ligách a organizacích se blíží k 50 %. Vzhledem ke stále se zvyšujícím příjmům UFC a podle všeho stagnujícím výplatám může být současné procento rozdělení příjmů ještě nižší. Praktický neúspěch obou antimonopolních žalob bude do budoucna znamenat, že se v těchto praktikách bude nadále pokračovat a zápasníkům půjdou stále mizivé výplaty v rámci nevýhodných smluv.

Proč by nás to však jako pouhé fanoušky a konzumenty MMA mělo zajímat?
Nedostatek peněz, respektive nízké výplaty, budou zákonitě negativně ovlivňovat příliv nových talentovaných sportovců do MMA. Proč by se také pro tuto dráhu někdo rozhodl, když si ani v nejprestižnější světové organizaci mnozí nedokážou zajistit byť základní finanční zázemí. Nemluvě o nějaké rezervě na důchod, který v bojových sportech může přijít velmi rychle. Nedávno například Novozélanďan Tyson Pedro (byť v žertu) prohlásil po prohraném zápase, že bude muset nejspíše někoho na parkovišti přepadnout, protože mu po odečtení daní a bez bonusu za výhru prakticky nic nezbyde. Zároveň také (už ne v žertu) ukončil kariéru a jako jeden z důvodů uvedl neuspokojivou finanční situaci. Jaký signál takové prohlášení zápasníka, který v UFC byl 8 let, asi vyšle k mladým potenciálním talentům? Člověk může namítnout, že alespoň v MMA zůstanou pouze srdcaři, jenže láska ke sportu často neznamená, že v něm někdo bude dobrý.

Ostatně nedostatek skutečně kvalitních bojovníků se už nějakou dobu projevuje v čím dál tím více fádních a nezapamatováníhodných turnajích v APEXu plných fighterů z Dana White's Contender Series, kteří bojují za výplatu 10 tisíc dolarů (s možností dvojnásobku v případě výhry). Samotné pořádání akcí v APEXu s mizernou, případně vůbec žádnou diváckou účastí, je dalším rysem postavení UFC na současném trhu. Původně krizové řešení z dob covidu se ukázalo pro organizaci jako výhodné, a to zvláště z finančního hlediska. Proč se také snažit, když za zlomek prostředků odbavíte další akci, která díky značce stejně přitáhne více pozornosti, než jakýkoliv počin jiných organizací. Co na tom, že ubohá atmosféra je zřejmá i z televizního přenosu a co na tom, že mnozí fanoušci se kvůli tomu stěží dočkají turnaje, na který by mohli přijít na živo (což se týká i potenciální akce v ČR).

Až budoucnost ukáže, jestli nás čekají těžké časy, vyplněné šedými turnaji v APEXu se snižující se kvalitou bojovníků. Ukončené žaloby proti UFC ale mohly skutečně proměnit svět MMA ve více konkurenční prostředí, z čehož bychom jako fanoušci rozhodně profitovali. Aktuálně to ale spíše vypadá, že UFC bude pouze dále upevňovat svou pozici na trhu a pro její potenciální konkurenty bude čím dál tím těžší nabízet jakoukoliv alternativu.